Jindřich Jaroslav Clam - Martinic

Jindřich Jaroslav Clam-Martinic

(1826 - 1887)

Pomník pro zapomenutého vlastence

Panteon Národního muzea zdobí sice větší množství bust, ale jen několik soch. A jedna z nich patří muži, který valnou část života prožil zde na Smečně. Přímo v Praze se pak po něm až do roku 1952 jmenovala jedna z rušných městských tříd. Dnes má sice své heslo na Wikipedii, ale jinak je jeho jméno bohužel skoro zapomenuto. Je na čase si jej připomenout - i proto, že jsme v roce instalace tohoto pomníku, přesněji v červnu 2026, oslavili 200 let od jeho narození a v roce následujícím si připomínáme kulaté výročí jeho úmrtí. 

O kom je řeč? O Jindřichu Jaroslavu Clam-Martinicovi. Lidé si jej často pletou s jeho kontroverzním synovcem Jindřichem, rakouským ministerským předsedou z doby první světové války, jehož angažmá vedlo k vynucenému odchodu rodiny ze Smečna po vyhlášení republiky. My se však budeme věnovat právě Jindřichu Jaroslavovi, vlasteneckému politikovi, jemuž česká občanská politická reprezentace v čele s Františkem Ladislavem Riegerem vděčila za mnohé. Už jeho otec – diplomat a polní podmaršál Karel Clam-Martinic – byl jednou z nejvýraznějších politických osobností habsburské monarchie metternichovské éry, matka Selina Meade pocházela z irské aristokratické rodiny hrabat z Clanwilliamu.

Hrabě Jindřich Jaroslav vstoupil do politického dění v monarchii krátce roku 1848, kdy ovšem významnější roli sehrál jeho švagr Lev Thun. Vystudovaný právník se nejprve věnoval státní službě v Mělníku, Budapešti a Krakově, jeho čas ale přišel s pádem bachovského neoabsolutismu a svoláním rozmnožené říšské rady roku 1860. Tehdy a posléze v poslaneckých lavicích zemského sněmu a říšské rady v šedesátých a sedmdesátých letech udával Clam-Martinic tón konzervativní politiky v Rakousku. Jím a jeho stoupenci vznášené požadavky na korunovaci císaře Františka Josefa českým králem, uznání státoprávní svébytnosti Království českého a ostatních korunních zemí, jazykové narovnání či respektování autonomie přirozených společenství iritovaly centralisticky orientované německé liberály ve Vídni, vzdalovaly se mu ale i pozice panovníka, pro jehož dvorský okruh se stával radikálem. Jako personae non gratae mu ani po volebních vítězstvích jeho konzervativních velkostatkářů spojených s českými občanskými stranami nehodlala Vídeň svěřit jakoukoli exekutivní funkci.

Jeho slávu tak šířily alespoň excelentní sněmovní projevy a angažmá v celé řadě vlasteneckých a dobročinných projektů, včetně Vlastenecko-hospodářské společnosti nebo výboru Musea Království českého. Clam-Martinicovo kosmopolitní rodinné zázemí vytvořilo základ pro jeho sebevědomé politické vystupování, jeho přirozený talent a schopnost strategického uvažování významně ovlivnily směřování staročeské reprezentace a představovaly stálý zdroj inspirace pro Clam-Martinicovy politické spojence, mezi nimiž náleželo čelné místo Karlu III. ze Schwarzenbergu a Františku Ladislavu Riegerovi.

Jeho úmrtím v červnu 1887 přišla jím vedená strana konzervativního velkostatku o přirozeného vůdce, kterého nedokázal žádný z českých aristokratů této doby nahradit. Jelikož manželství hraběte Jindřicha Jaroslava s Augustou Salm-Reifferscheidt zůstalo bezdětné, musel se o další pokračování rodu zasloužit bratr Richard, jehož potomci dodnes sídlí na hornorakouském rodovém hradu v Clamu. Zásluhou vedení smečenské radnice si i my dnes na tomto místě můžeme vizuálně přiblížit podobu někdejšího slavného obyvatele zdejšího zámku. Výtvarné řešení pomníku, respektive busty, vychází z původní Clam-Martinicovy sochy od Milana Havlíčka, a na jeho realizaci se odborně podíleli architektka Leona Hőbausová, restaurátorka Hana Nováková a student AVU Robin Samek.  

Autor textu: Jiří Georgiev

Další informace naleznete zde:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Jaroslav_Clam-Martinic